Hrajte AC, podporujte sdružení proti požírání štěňátek a opičích mozků zaživa a buďte rádi, že ste rádi. . .

Noční výlet 2

2. července 2011 v 14:23 | Paulie |  Povídky, básně, písničky
Ufff. Už mě to tu fakt nebaví. Na druhém blogu mám 150 lidí denně, baví mě, mám haldy komentářů, ale na ten se moje "tvorba" nehodí. Nechce se mi nic moc dělat, protže vím, že sem chodí i má milovaná rodina, takže sem asi už nic moc dávat nebudu. Je mi však líto to tu zrušit, nadruhou stranu si musím pořád dávat pozor, co sem píšu, jinak mě můj milovaný bráška nenechá na pokoji a uvidí to celá rodina. Stydím se před nimi za polovinu článků tady, a už sem vůbec nemám chuť chodit. Za to opět věčím svému milovanému bratrovi. Takže si zakládám nový blog a přesidluju svoji tvorbu jinam. Je mi to líto, sem budu dávat už jen leda tak kresby. :-/ Ještě jednou svému bratrovi moc děkuji a loučím se touto divnou, nepovedenou, odpaduhodnou povídkou.

Noční výlet 2


Venku na ně postavy nasedly. Druhá postava se zrovna vyhoupla do sedla, když v tom kůň zavrávoral a z čirého potěšení vrazil bokem do stěny stájí. Ozval se randál, jelikož zrovna tam stála hromada starých krámů. Hromana se rozsypala a probudila všechny ustájené koně. Včetně hlídačů.
Postavy se zajíkly, vyděšeně si pohlédly do očí. Nemusely si nic říkat a tryskem vyrazily ztemnělou ulicí. Koně byli ve svém živlu, i za trysku pohazovali dlouhými, inkoustově černými hřívami. Od kopyt jim dunivě odletovaly kousky černého dláždění. Z otevřených vrat vyletěl noční hlídač, ještě s očima opuchlýma od spánku. Zesinal, pak se ale bleskově vzpamaoval a vběhl zase dovnitř. Postavy už zahýbaly za roh, když ještě koutkem oka zahlédly, jak se dveře rozletěly a vyrazili z nich tři jezdci. Proti nejlepším Patriciovým koním však neměli nejmenší naději. Přesto prohledávali každou zapadlou uličku Akhn-morporku, protože se nemohli smířit s tím, že to ráno budou muset Patricijovi oznámit. . .
Koně nyní klusali polní cestičkou, pod sametovou kůží se jím mýhaly pracující svaly. Nedávali však najevo žádnou únavu. Jedna z postav na nablýskaném hřbetě si s úšklebkem pomyslela, že raději ani nebude plýtvat energií na jejich zastavení- i kdyby to snad chtěla, nepodařilo by se jí to. A tak se dál řítili řídnoucí nocí, až konečně začali rozeznávat hvězdy. Nad Akhn-morporkem se neustále držel šedý mrak stoupající z alchymystyckých laboratoří a z vysokých oloupaných komínů, takže vidět hvězdy bylo prakticky nemožné- leda z nejvyžších pater Patriciova paláce. A jak si tak postupně naplňovaly plíce čerstvým vzduchem, vynořila se před nimi ze tmy malá bouda. Začaly pomalu zastavovat, jako když zastavujete vlak, a s vypětím všech sil se jim nakonec podařilo koně opravdu zastavit. Tedy skoro. Když už jen klusali, zklouzly jim postavy z černých hřbetů a rychle je uvázaly z velkému stromu. Potom se rozhlédly a vklozly do boudy. Byla to malá místnůstka- v jednom rohu stála rozvrzalá kovová postel a v druhém bylo něco, čemu by se při troše dobré vůle (a se zavřenýma očima) dalo říkat kuchyně. Postavy si konečně stáhly z hlav kápě a unaveně se posadily na postel. Jedna z nich si protřela oči, pak vstala a přešla k malé kleci vedle potele. Vytáhla z ní tučného holuba, přivázala mu k noze malý umolousaný papírek a vyhodila ho z okna. Holub těžce zamával křídly a začal pomalu stoupat k hvězdami pokryté obloze, dokud se z něho nestala jen třepotavá šmouha, až ho noční obloha pohltila úplně.
Za případné chyby se omlovám. :-/
 

Byla-bych-sprostá-ale-bohužel-nemůžu

1. května 2011 v 16:27 | Paulie |  Informace
Kdysy hoooodně dávno jsem rozepsala dvoudílnou (možná i vícedlnou) povídku. Povídku inspirovanou Terry Pratchettem a jeho Zeměplochou. Vlastně je to jeden z desítek příběhů odehrávajících se na Zeměploše. Jo- a mám vážné potíže s psaním, a to i na ostatních blocích. Pod oddělovací čárou mi nejde psát. Tohle píšu už poxté, ggggrrrrrrrrr. . . . Takže někdy jindy, lidi, protože takhle by to vypadalo hrozně a bylo by to nepřehledný. Tudíš NEKLIKEJTE na celý článek, nic tam není. Máte to taky? GGGGGGGRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR. . . Byla bych sprostá, ale protože vím, kdo to bude číst, nemůžu. Člověk sedne k počítači s dobrým úmyslem hned, jakmile už mu není na zvracení, a takhle to pak dopadá. . . A víte, co je nejzajímavější? VŽDYCKY, když sednu k blogu já, má to nějakou závadu. No není to záhada!?

Co mě opravdu naštve aneb Podvod

21. dubna 2011 v 20:06 | Paulie |  Informace
Jistě to záte- na netu je spousta výrobků typu "hubněte bez cvičení-přečtěte simůj příběh" apod. Až dosud jsem však nevěřila v takovou vychcanost lidí. . .
 


Kresba

7. dubna 2011 v 19:29 | Paulie |  Moje obrázky
Konečně. . .

Furt to nejede! :-(

20. března 2011 v 19:31 | Paulie |  Informace
Já vím, že vás s tím už opravdu štvu, ale prostě mi nejdou vkládat obrázky. Jde Vám to? :-/ Fakt skvělý. Zítra plavu na čas a píšu z chemie. Pch! Ale co se dá dělat, mno. . .

Zasssss. . .e to nejede! xD

18. března 2011 v 19:36 | Paulie |  Informace
Čím začít?- sorry za dlouhou neúčast. Vrátila jsem se z prázdnin a pokud Vás to potěší, v poslihla mě viróra, či jen silná migréna?- každopádně jsem od rána házela šavle a třeštila mi hlava. Znáte to, když v sobě neudržíte ani prášek nebo kapku čaje. No nic- teď k rozdělané kresbě:-)

Stáj

11. března 2011 v 16:39 | Paulie |  Moje obrázky
Tak, konečně ta čmáranice:-)

Á . . . tak zase nic!

24. února 2011 v 19:15 | Paulie |  Moje obrázky
Tak jo. To úchvatné nové nastavení mi poněkud ztěžuje práci:-) Ale nic- všera jsem sem chtěla něco nasypat a nešlo to, páč jsem se nemohla přihlásit na tento blog (zatímco na jiný ano).

Proč z toho dělat vědu?- 1. díl: neviditelná stopka

13. února 2011 v 11:29 | Paulie |  Povídka "Proč z toho dělat vědu?"
,,A nezapoměń na čepici!"
,,Jo, mám ji!" křikla jsem na odpověď matce a začala se vypařovat. Momentálně jsem o poloze své Pepiny neměla ani zdání, ani tušení, ale přoč by to měla mamka vědět?
Hodila jsem si tažku přes rameno, popadla klíče, přes rameno křikla ,,Hlídej, smetáku! Čau, mami!" a práskla jsem dveřmi. Přeběhla jsem parkoviště a smykem zastavila na autobusové zastávce. Autobus už se vynořil v zatáčce a blížil se jako zachránce před studeným větrem a listy tančícími vzduchem. Vytáhla jsem průkazku, pozdravila řidiče a sedna si na své obvyklé místo skoro vzadu. Autobus byl téměř prázdný- všichni se raději doma schovávali před mrazem a nikam se jim nechtělo. Kdo by taky šel v tak mrazivém pátečním večeru ven? Autobus zapředl jako starý jaguár a pomalu se vydal na cestu. Potěšilo mě, že to byl ten nový, kde se na každém rohu nehromadily žvýkačky do obrovitých "kopečků". A byl to můj nejdražší autobus- na zadních sedadlech se rozepisovaly dlouhé diskuze, kupodivu ani nebyly zprosté. Autobus se mnou jemně a téměř láskyplně kolíbal, jako by mě uspával. Když jsem autobusy začala jezdit, připadal mi ten autobus jako nepřítel, který se mnou neustále hází a naschvál jezdí vždy pozdě. Ale když pro mě v té nejhorší plýskanicipřije (většinu odeset miut ději nebo vůbec), a otevřely se dveře do toho nového, moderního a teploučkého autobusu, zamilovala jsem se do něj. Od té doby jsem ho vždy vduchu zdravila. Bláznivé, že?
 Už jsme byli u lázní. Vystoupila jsem, i když jsem se ke kinu mohla klidně nechat svést. Ale Chladný vítr už povolil a navíc sem byla vyhřátá z autobusu, takže jsem se rozhodla t vzít přes město a U Kocourka si koupit cappuchino. Však mám času dost. Tak jsem to vzala oklikou a ještě si koupila tácek Danielových koblížků politých sirupem. Poslední jsem hodila oříškovi, který po mě stutně koukal. Usrkávala jsem cappuchino  a rozhlížela jsem se po městě. U sochy Masaryka jsem se zastavila a pokochala se radnicí. Pak jsem to stočila k museu, prošla podchodem a zamířila ke kinu. Dostala jsem se k uzenářestí a sámošce, otočila jsem to směrem k Olomoucké a lokla si cappuchina.
Už jen přejdu tuhletu křižovatku vedle hradeb, ale pak už to stočím a za pět minut jsem i kina. V tuhle hodinu tudy neprojíždělo žádné auto a navíc tu byla stopka, takže jsem se neohroženě vydala přes křižovatku. Vzpoměla jsem si na jeden hhorký letní den. S holkama jsme po škole hrály přehazku a nakonec jsme šly městem s tím, že si koupíme ledovou tříšť. U gymplu jsme přecházely silnici, kde každé ráno stáli dva policisti a zastavovali auta, aby mohly houfy studentů přejít. V naší ulici byly totiž tři školy, z toho jeden gympl, a dál ulicí byl i park a střední technická. Ze zatáčky vyjelo auto. My jsme aly šly dál, a v euforii a pocitu bezpečí, které člověka ovládne, když je členem skupiny, jsem se zasmála:,, Jen klid, nás přece žádné auto nesrazí! To by si nikdo nedovolil!" Holky se zasmály a daly mi za pravdu. ,,To si říkali i jiní před náma," smály se se mnou. Auto zpomalilo, tak jsme přidaly do kroku a silnici přeběhly. Od té doby jsme si to na tom přechodu říkaly vždy a nahlas jsme se smály.Ale ze slušnosti jsme vždycky vzrychlyly, aby mohla auta projet. Když jsem si na to vzpoměla, usmála jsem se. Na druhé straně silnice stál odpadková koš. Dopila jsem cappuchino a rozhodla se, kam prázdný kelímek zahodím. Vtom jsem uslyšela zaskřípění a smyk. Ani jsem se nelekla, tkový zvuk se městem nese i o tři ulice dál, takže jsem pomalu otočila hlavu a znuděně se na silnici podívala a čekala jse, až se ze zatáčky vyřítí ten idiot a já ho budu moc spražit opovrhujícím pohledem. Auto se opravdu vyřítilo. Bylo to černé, lesklé BMW, můj favorit, i když ne zrovna oblíbenec. Bylo aleštěné, ale na jedné straně mělo černý lak seškrábnutý. V duchu jsem nad tím protočila oči a vklidu šla dál. Auta, která se vyřítí ze zatáčky, nejdříve jedou pořád rychle, protože se snaží chodce zaplašit, ale když neuhne, tři mětry před ním prudce zbrzdí. To dělají jen ta nadupaná fára, kdy se jen jemňoučký dotyk brzky projeví jako mohutná síla, která cukne párováním automobilu, alr přitom nevydá zvuk a nezanechá stopy. Auto se řítilo proti mě, slyšela jsem mocný motor, který hnal auto jako ladnou šipku vpřed. Dopila jsem poslední imaginární kapičku cappuchina a v klidu jsem šla dál. Auto bylo skoro u mě, ale mě to nevadilo- to jsem zažila tolikrát. Jednou, ještě v primě mě málem srazil jeden stařík. Stál před přechodem. Já a moje kamarádka jsem se daly do běhu, ale moc rychle to nešlo, přotože jsme se držely okolo ramen. Když jsme běžely okolo, auto najednou popojelo dopředu. Už jsem myslela, že do mě narazilo, když se zastavilo centimetr od mého pasu. Nechtěl mě srazit, chtěl mě popohnat. Něco podobného jsem už zažila stokrát, vždy už si myslíte, že vás srazí, ale v tosledním momentu se jako zázrakem zastaví.

Nevím proč, ale najednou jsem se na silnici podívala. Auto bylo těste přede mnou a vypadalo to, že pořád zrychluje. Něco mi řeklo, ať uskočím, něco druhého mi řeklo, ať stojím a nenechám se zblbnout. Takže v následném efektu jsem zůstala stát na místě a jako hypnotizovaná na auto koukala. Koukala jsem na něj, dokud mě poprvé v životě to auto nesrazilo.  Ani to moc nebolelo, ne víc, než kdyý se skuutálíte se schodů. To se mi povedlo také už v primě- naštěstí to byly ty nejkratší schody na gymplu. Nikdy jsem nevěřila, že by se ze schodů mohl někdo skutálet hlava nehlava. Ale ten pád ani tak nebolí. Občas vás něco kráskne do hlavy, občas něco do nohy, chvíli vidíte strop a chvíli zeď a nemůžete se zorientovat. A když dopadnete, začne vás strašně bolet celé tělo a chvíli se nemůžete pohnout. Jste celí stuhlí a máte pocit, že vás zmlátila banda chuligánů. Má zranění se léčila měsíc- nejpostiženější byla záda, nohy a ruka. Došourala jsem se ke sloupu a oopřela se o něj. Byla jsem vděčná, že mě nikdo nevidí. Chtěla jsem tam stát a čekat, dokud to nepřestane tak šáleně bolet. Pak mě našla kamarádka (celá tída hrála po gymplu Prdelačku. Nejdřív se na mě vrhla a chtěla to na ně předat, ale když jsem jí čtyřikrát zopakovala, že mám stopku a že jsem hodila tygra se schodů, uklidnila se a trvala na tom, že se vrátím do třídy. Naštěstí jsme zrovna byli v prvném patře budovy A. Ale zakrvácela jsem si oblečení. Teď to bylo skoro stejné. Místo kutálení se ze schodů do mě auto narazilo a já jsem se mu překutálela přes střechu. Pak nastal tvrdý dopad na studený asfalt. Ale zranění mě překvapivě nezačala bolet, nepropadala jsem panice a nechtěla jsem se zvednout. Byla jsem trochu ospalá a pomalu jsem kluzala do nevědomí. No, dvě pozitivum to mělo: 1, zemřela jsem v listopadu. 2, zemřela jsem s cappuchinem v ruce.

Nejede nám net

11. února 2011 v 12:50 | Paulie |  Informace
Zdar, děcka. Špatná zpráva- nejede nám internet- už od pondělí. Píšu ze školního STICU a páč je pátek, dlouho se tu asi ještě neoběvím. . .

Kam dál