Hrajte AC, podporujte sdružení proti požírání štěňátek a opičích mozků zaživa a buďte rádi, že ste rádi. . .

Červen 2010

Mini povídka- zkoušky

25. června 2010 v 9:18 | Paulie |  Povídky, básně, písničky
Paulie letěla terminálem E7. ,,Takže ještě jednou, ropa došla roku 2062. Vzduch se stal nedýchatelným roku 2083. A lidé se přestěhovali pod zem roku 3000." Jackie seděla ve vedlejším sedadle a četla z rozevřeného sešitu. ,,A tomu debilovi z Q šestky jsem se vyhnula před minutou", zavrčela Paulie. ,,Kdy se rozpadl Mount Everest?" optala se pro jistotu.
,,17. července roku 2054. Největší atentát na Zemi. To netrumfnul ani Béďa Práskač."
,,Ten cvok s buchbuchnitem?"
,,Jo, přesně ten."
,,Tyhle zkoušky mě zabijou."
,,Neboj, jestli se oběví Mrázková, bude to dřív."
,,Proč?"
,,Právě jsem Q šestce sestřelila přídavný žraní."
Jackie zbledla. Právě přistávaly v doku. Velitelka Mrázková stála s rukama v bok, spalovala je pohledem a rytmicky poklepávala špičkou boty. ,,Ta se vždycky všechno dozví!" zakňučela Jackie. Paulie přikývla. ,,A to neví o té páteční nehodě."

Jedu do Tunisu+ něco navíc

25. června 2010 v 8:52 | Paulie |  Informace
Ahoj, s mamkou, její kolebyní a dcerou mamčiné kolegyně(:-)) jedu na jedenáct dní do Tunisu. Jedeme All inclusive (či jak se to píše), takže máme neomezené jídlo a pití po celý den. A podruhé v životě letím letadlem:) To je ale špatné pro Vás- nedostanu se na pc ano tv (samozdřejmě). Ale jakmile se vrátím, vynahradím Vám to. Mám nafocený kresby, jen je sem dát. A mimochodem, právě jsem si komplet čistila pc, takže  jsem sem nemohla. A jsem nachcípaná, takže ležím- v sobotu o půlnoci vstávám a jedeme. Zjistilo se to včera odpoloedne, takže balíme o sto šest. No. . . tak se mějte. Ani vízo si (naštěstí) nevyzvednu, skříňku mi dneska vymosí brácha(). Jen do hudebky musím zajet. A přejte mi, ať se nespálím, nebo a(t se mi neuškvaří nervy. Tu kolegyni neznám a její dcera Petra chodí do druhé třídy. Tak snad převládnou mateřské insktinkty. Včera jsem si také koupila nové plavky. Po moři Vám je vyfotím:-) Hezké prázdniny Vám všem přeje

                                                                            Paulie

P.S.: Nějak tom psaní blbne. A jestli mi někdo sestřelí letadlo, tak se vrátím a osobně ho utopím v Karibiku! :)
Jo, a špízuje tady bráška. Viď, bráško? No, a konečně naposledy- budu sem přidávat i malby Žíži. Chodí od školky do výtvarky, takže mějte slitování:)

Posílejte fotky, události apod.

20. června 2010 v 10:28 | Paulie |  Na přání
Čau, lidi. Ode dneška mi na email IPaulie@seznam.cz můžete posílat fotky nebo zážitky. Fotky překreslím, vzpomínky přetvořím k obrazu svému. (hlavně fotky). No, dnes se sem už možná nedostanu, ale jdu Vám něco načmárat:)

Eoin colfer

20. června 2010 v 9:45 | Paulie |  Oblíbení spisovatelé
Eoin Colfer je irský spisovatel a učitel na základní škole v Dublinu. Jeho nejrozšířenější a moje nejoblíbenější díla nesou název Artemis Fowl. Tato edice knih, která se stále rozšiřuje, vypráví příběh desetiletého Artyho Fowla. Arty je ovšem dědicem zločineckého imperia Fowlů. Se svým geniálním mozkem se v šesti nabourává do školních počítačů, aby pozměnil otázky testu na těžší, brzy poté už se škole nevěnuje díky tomu, že jeho otce Artemise stašího a jeho loď Fowl Star spolu s dvěstě tisíce plechovek Coca-Coly sestřelila ruská mafie. Arty totiž chtěl do evropy po rozpadu Sovětského svazu propašovat nové zboží. Bouchlo to docela pěkně, i přes nesmyslnou ránu do nákladního prostoru. Ale nakonec se Fowl Star potopila. Artemisova matka Angelina se psychicky zhroutila a Arty se mohl nerušeně věnovat plánům na znovuzískání nadměrného bohatství, kterým by investoval záchrané mise do Murmanska, nechladnějšího místa světa.
Se svým obrovitým strážcem Butlerem se opět po hlavě vrhá do jam lvové a kdo myslíte, ho z nich pořád vytahuje?

Artemis Fowl- Artemis unese Myrtu, čistou náhodou elfku, čistě náhodou při tom okrade vílu o její skřítčí Bibli a čistě náhodou požaduje po LEPReko (skřítčí policii) o výkupné. Ti mu pošlou do sídla trolla, kterého jim butler se znovushojenými kostmi zmlátí a na vozíku pošle zpět. POlicie mu pošle výkupné s tím, že tam poté hodí Modrou sprchu (která zabije vše živé) a zlato si bez problému odnesou. Poslední scéna se mimochodem děje ve Fowl Manor, kde skřítci právě zastavili čas. Arty dá Myrtě zpět polovinu výkupného za to, že uzdravila jeho matku pozitivním nábojem (skřítci jsou kouzelní- umí hypnotizovat mesmerem, zneviditelnit se štítem nebo vyléčit zlomeniny a všemožná zranění. Kouzlo musí obnovovat při Rituálu, kdy Arty Myrtu unesl) Sprcha bouchne, ale Arty unikne z časového pole a zachrání se. Podle skřítčí Bible je nyní zlato už jen jeho, protože skřítky porazil. Uprostřed se do sídla také podhrabe kleptomanský permoník Sláma Hraboš (na příkaz velitele Julia Břízného), vystřelí Butlerovi do obličeje hroudu hnoje a před policií nasimuluje svoji smrt. Poté jen šlohne výkupné, které Myrta přivezla sebou a hurá do Las Vegas. Arty však musí omezit své intriky- jeho matka už si nepovídá s panáky z košťat, nýbrž jej posílá do školy.

O příštím díle vám napíšu počítám zítra. A brzy zveřejním sví kresby:)
vrabec

"Nekrulka z říše stínů"- druhá část

18. června 2010 v 20:29 | Paulie |  Povídky, básně, písničky
Ze stínů lesa vyšly další černé postavy, všechny zahalené stejným sametovým suknem. Jemným, ale přesto se přes něj nedalo dýchat. Postupně přicházely další, tvořily kruh a zdánlivě si nevšímaly přítomnosti ostatních. Stáli každý sám, jak nejdéle od sebe to bylo možné. Jako sochy tiše a nehybně vyčkávali a mlčeli. Přesto si všichni zaráz uvědomili (ač to na nich nebylo znát), že píseň lesa utichla. Že vlčí vytí se ztratilo v dáli a zaniklo. Že vánek postupně prostoupil celým kruhem , studený jako led a ostrý jako čepel nabroušeného nože. Vzduch náhle ztěžkl, jak se lesní ticho v příští vteřině chystal probořit zvuk, jaký byste v dané situaci vůbec nečekali. . . 
nzrs2

Ticho lesa váhavě protrhl nejdříve slabý, jako had ve složitých smyčkách se točící had, zvuk jemný jako měsíční svit- zvuk houslí. Zdálo se, že temné postavy, stojící co nejdále od sebe, na něj nereagují. Jako hedvábí jemná hudba se začala prolínat s dalšími a dalšími- až začaly tvořit žalostně smutnou, avšak hrdou melodii. Postavy pomalu, neslyšně stáhly z hlav černá sukna, která jako by se jim vypařila z rukou a odkryla mohutně zdobené šaty a složité ůčesy- ženy byly bílé, některým pokožka v záři měsíce jiskřila a nakteré měly kůži barvy slonoviny, smetany, měsíční záře. . . všechny byly také neuvěřitelně krásné, v šatech se spoustou ozdob a závitů- krvavě rudé, nebesky modré, šeré a černé barvy. Holé krky až k výstřihům šatů zdobily drahé kameny, které rokonale ladily se vším ostatním barvou i tvarem. V okamžiku, kdy se jim z rukou vytratily černé pláště, druhou rukou bleskurychle nasadily masky s černými pery, které opět dokonale ladily s šaty, doplňky i ůčesy- měly všechny tmavé vlasy, zčesané do ůchvatných tvarů. Jednou rukou držely masky a tiše, plynule vyrazily k osobám naproti- k mužům, kteří si též krili obličeje maskami. Jejich však byly černé, stejně jako vsasy i oblečení. Bílé ruce se setkaly s bílými, dlouhými rukami žen, navlečených do dlouhých rukavic až po lokty. Hudba zesílila, zrychlila a dospěla "do středu"(- kdy se poprvé ozve refrém písně, který udeří nahlas a opakuje se ), přesně v okamžiku, kdy se jejich ruce setkaly uprostřed mýtiny a páry společně zavířily ve hvězdném tanci. Měsíc, který doposud jen zdráhavě vykukoval zpoza šedočerných mraků, nyní vyklouzl z oné těžké peřiny a naplno osvítiůl scénu pod sebou. Nehrály už jen housle, zdaleka ne. Ale bylo v takové chvíli těžké odhadovat jednotlivé nástroje. Páry kolem sebe výřily, šaty se těsně míjeli, a přesto všichni tančili v naprostém souladu. Náhle udeřil silný zvuk- nejspíš basa- a páry se rozdělily, zavířily a opět se spojily s jinými jedinci. Tančili v tak dokonalém souladu, ženy se půvabně otáčely a padaly k zemi, kde je muži s elegancí zachytávaly a s jemnou sílou opět vymršťovaly vzhůru. Nikdo na nikoho nepromluvil, přesto ženy věděly, kdy mají padat k zemi, kdy mají dělat složité kličky a do čí náruče se opřít. Všichni se v pravou chvíli rozdělili a opět spojili s jinými ve stejný čas. . .

                Trvalo to Hůhví jak dlouho, než dohrála poslední nota poslední písně, páry dotančily a ve vteřině se opět zahalili do černých plášťů, opět tak odtaživí od všech ostatních. Opět stáli jako sochy okolo mýtiny. Čekali. . .

Z tábora- "Tam, na té Malé moravě"

18. června 2010 v 19:35 | Paulie |  Povídky, básně, písničky
Tohle jsme s jednou prima holkou složily... teda hlavně já:)

                              Tam, na té Malé MOravě, Moravě,
                              koná se tam tábor o Harrym a popravě.
                              Je tam Albus Brumbál, i Severus Snape,
                              hoří tam i táborák a u toho si pěj
                              dvě holky, co tuhle píseň znaj
                              a ruce netleskaj! 

Bylo nám jedenáct, teď se bojíme, abychom se někde nepotkaly. A proto jsem to již neupravovala. Jo- a bylo to o Harry Potterovi šestce.:) Hudba je dost složitá- takhle se nedá pochopit, jen tak pro jistotu!
květina001

Nekrulka z říše stínů 1/2

7. června 2010 v 20:04 | Paulie |  Povídky, básně, písničky
Je to trochu jako Alenka od Lewise Carrolla- potrhlé a temné, ale přesto skrývající vlastní kouzlo. Tak si přečtěte, co jsem tak narychlo spíchla z odstřižků pocitů a vzpomínek:)
Uprostřed černého lesa, plného trní a bodlin, po cestičce ze spadaných listů kráčela tiše a plynule postava zahalená černým suknem, jaký zdobí smuteční průvody. Večer byl chladný a štiplavý, jediným zvukem večera bylo občasné zakrákání nějakého temného stínu, který se přehnal přes cestu kousíček od postavy (která na to nijak nereagovala a jen dál neslyšně postupovala ztemnělým lesem) a šustění seschlých listů, se kterými si pohrával jemný vítr- stejně jako s dlohými, hnědými až černými vlasy té podivné postavy, ve kterých občas ve svitu měsíce probleskovaly různé bazvy hnědé a vyjímečně rudé barvy.

             Po dlouhé cestě potemnělým lesem, za zvuků nočního ptactva a vzdáleného vytí vlků došla postava na mýtinku, která byla temná jako její šaty, přestože se rozkládala pod širým nebem. Noc byla vzkutku krásná- i měsíc si oblékl jemné šaty z černočerných mraků a dokonale se jimi zahalil. A tak Nekrulka naslouchala písni noci, nechávala si nočním větčíkem česat vlasy a čekala.

           Naproti Nekrulce neslyšně vyšla postava stejně jako ona, dokonale zahalená černým suknem. Byl temný a nepropustný. Obě postavy, Nekrulka i nově příchozí, zůstaly stát každý na jednom konci mýtiny a oddávali se lesnímu tichu. Nad nimi se opět mlhavě rozzářil měsíc v úplňku a píseň vlků stichla.

            Ze stínů lesa vyšly další černé postavy, všechny zahalené stejným sametovým suknem. Jemným, ale přesto se přes něj nedalo dýchat. Postupně přicházely další, tvořily kruh a zdánlivě si nevšímaly přítomnosti ostatních. Stáli každý sám, jak nejdéle od sebe to bylo možné. Jako sochy tiše a nehybně vyčkávali a mlčeli. Přesto si všichni zaráz uvědomili (ač to na nich nebylo znát), že píseň lesa utichla. Že vlčí vytí se ztratilo v dáli a zaniklo. Že vánek postupně prostoupil celým kruhem , studený jako led a ostrý jako čepel nabroušeného nože. Vzduch náhle ztěžkl, jak se lesní ticho v příští vteřině chystal probořit zvuk, jaký byste v dané situaci vůbec nečekali. . . 

                     Pokračování příště!

                        Na co postavy čekají? Co se bude dít, že na to zůčastnění postřebují roušku noci? Jak se ti zatím povídka líbí? (Pokud jsi přečetl/a Alenku v říši divů, pak se ti bude líbit víc) PIŠTE KOMENTÁŘE!:-)

První informace

7. června 2010 v 19:24 | Paulie
Nazdar, lidi. Nemyslete si, že jsem dnešní. Mám již jeden blog (TerkysCullen.blog.cz), ale někdy člověk potřebuje začít nanovo. Zde oběvíte mou "můzu"- povídky, komixy, obrázky, fotky, básně i písně. Příspěvky typu "Máš moc hezkej blog, hlásneš pro mě?" rozhodně neberu a vnovu Vám řeknu, že je NEBERU. A hlasovat pro vás nebudu ani ožralá, dámy a pánové. Tímto se s Vámi loučím:)
já:)