Hrajte AC, podporujte sdružení proti požírání štěňátek a opičích mozků zaživa a buďte rádi, že ste rádi. . .

Nekrulka z říše stínů 1/2

7. června 2010 v 20:04 | Paulie |  Povídky, básně, písničky
Je to trochu jako Alenka od Lewise Carrolla- potrhlé a temné, ale přesto skrývající vlastní kouzlo. Tak si přečtěte, co jsem tak narychlo spíchla z odstřižků pocitů a vzpomínek:)
Uprostřed černého lesa, plného trní a bodlin, po cestičce ze spadaných listů kráčela tiše a plynule postava zahalená černým suknem, jaký zdobí smuteční průvody. Večer byl chladný a štiplavý, jediným zvukem večera bylo občasné zakrákání nějakého temného stínu, který se přehnal přes cestu kousíček od postavy (která na to nijak nereagovala a jen dál neslyšně postupovala ztemnělým lesem) a šustění seschlých listů, se kterými si pohrával jemný vítr- stejně jako s dlohými, hnědými až černými vlasy té podivné postavy, ve kterých občas ve svitu měsíce probleskovaly různé bazvy hnědé a vyjímečně rudé barvy.

             Po dlouhé cestě potemnělým lesem, za zvuků nočního ptactva a vzdáleného vytí vlků došla postava na mýtinku, která byla temná jako její šaty, přestože se rozkládala pod širým nebem. Noc byla vzkutku krásná- i měsíc si oblékl jemné šaty z černočerných mraků a dokonale se jimi zahalil. A tak Nekrulka naslouchala písni noci, nechávala si nočním větčíkem česat vlasy a čekala.

           Naproti Nekrulce neslyšně vyšla postava stejně jako ona, dokonale zahalená černým suknem. Byl temný a nepropustný. Obě postavy, Nekrulka i nově příchozí, zůstaly stát každý na jednom konci mýtiny a oddávali se lesnímu tichu. Nad nimi se opět mlhavě rozzářil měsíc v úplňku a píseň vlků stichla.

            Ze stínů lesa vyšly další černé postavy, všechny zahalené stejným sametovým suknem. Jemným, ale přesto se přes něj nedalo dýchat. Postupně přicházely další, tvořily kruh a zdánlivě si nevšímaly přítomnosti ostatních. Stáli každý sám, jak nejdéle od sebe to bylo možné. Jako sochy tiše a nehybně vyčkávali a mlčeli. Přesto si všichni zaráz uvědomili (ač to na nich nebylo znát), že píseň lesa utichla. Že vlčí vytí se ztratilo v dáli a zaniklo. Že vánek postupně prostoupil celým kruhem , studený jako led a ostrý jako čepel nabroušeného nože. Vzduch náhle ztěžkl, jak se lesní ticho v příští vteřině chystal probořit zvuk, jaký byste v dané situaci vůbec nečekali. . . 

                     Pokračování příště!

                        Na co postavy čekají? Co se bude dít, že na to zůčastnění postřebují roušku noci? Jak se ti zatím povídka líbí? (Pokud jsi přečetl/a Alenku v říši divů, pak se ti bude líbit víc) PIŠTE KOMENTÁŘE!:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama